Probudit se v temne telocvicne a videt svetlusky bylo trochu nad nase ocekavani. Prvni peregrinos nas opustili jiz kolem seste, kdy s celovkami za letu sbirali sve svrsky, brasny na kola a podobnou vyzbroj. My pockaly na svetlo a vyrazily. Atmosfera na trati houstla, zacaly se objevovat i autobusove zajezdy, ruzence a zpevy. Ano, konecne nekdo zpival neco jineho nez K Budejicum cesta. Vsichni svorne spechali za hvezdami Santiaga, a tak jsme se opet ocitly na trati samy. Poslednich par kilometru bylo asi nejobtiznejsich za poslenich 11 dnu. Bylo vedro a cil jako by se nam stale vzdaloval. Santiago neni vesnice, ale pomerne rozsahle mesto s prumyslovou zonou, chudsi zastavbou, stadionem, spoustou kruhovych objezdu a konecne.histocickym centrem. Nasly jsme si ubytovani v seminari pro 400 osob. Myslely jsme, ze si vypereme a rano budeme zas fesne a vonave, jenze ejhle, spletly jsme si pracku se susickou. Nase suche spinave hadry se vesele susily v susicce a o nas se pokousely mrakoty.
Na veceri bylo jeste brzy, tak jsme se dobelhaly ke katedrale. My to dokazaly! Nebyly jsme to schopne zpracovat, tak jsme vstoupily dovnitr a za dest minut zacala mse. Vitali potniky ze vsech smeru.
Bylo to dojemne, ale mnohe bylo pro nas spanelkou vesnici. Po veceri slo vse lepe. Vysuseno pradlo jsme daly do pracky a sly odpocivat na postele 2084 az 2085. Kazda mame svou skrinku na poklady. Santiago nas prijalo do sveho srdce.
