Kde se vlny setkavaji zleva i zprava a vytvareji harmonickou tkaninu

Posledni rano v albergue, na spanelske posteli, resp. palande. Majitele jsou Madari, a je zajimave, ze maji mezi svetovymi uvitacimi hesly zarazenou i cestinu. Posnidaly jsme u souseda, co vypadal jako rybar, byl moc mily a jeste nas vyfotil u kavy. Batohy jsme mohly nechat v albergue, coz je pro ctenare jiste nepodstatna informace, nicmene kdybyste videli ten krpal k majaku, razem byste pochopili, ze to pro nas byl veledar. Foukal silny vitr a bylo tezke udelat krok i bez batohu, natoz zpivat do kroku... Ostatne, do zpevu nam moc nebylo, blizily jsme se k bajnemu konci sveta, kde jsme se mely zbavit smutku, a to nejen nasich. Misto plne zvlastni energie, spalenych prani, odlozenych bot, svrsku, kaminku, knofliku, papirku, zkratka, vsechno jsme tam nechaly vetru, vode, ohni a vypravily se zpet, vstric zivotu. Mise splnena. Vratily jsme se do poklidneho Santiaga, navstivily katedralu, kde uz visela magicka kadidelnice (ktera se rozhoupe kostelem zrejme az zitra), daly jsme si kavu v nasem baru v zatisi v ulicce de Castro, dostaly jsme susenku vyrobenou v Luarce (kouzlo tohoto momentu pochopi zrejme jen ti, co cetli prvni den na Ceste). Rozloucily jsme se se Santiagem a sly na autobus c. 5. Ten nas pekne napinal, ale nakonec prijel. Stejne jsme jeste stravily prijemnou hodinku rozjimanim pred nadrazim. Dnesni den byl jako to more na konci sveta, chvilemi poradne rozboureny, chvilemi uzasne poklidny. A bez toho by zadna krasna tkanina nevznikla.